Poslední výstava tisíciletí - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Ze společnosti

Poslední výstava tisíciletí

4. prosince 2000, 00.00 | ... ve virtuální galerii World Webphoto Gallery je věnována fotografiím Dagmar Hochové, autorky, která s laskavostí a pochopením glosuje všechny ty, pro něž v dnešním drsném světě jaksi není místo - děti, handicapované a prosté lidi.

Snímky dětí jsou nedílnou součástí snad každého rodinného alba. Žádný rodič si neodpustí zachytit své ratolesti ve sladkém věku miminkovském nebo roztomilém předškolním, zdokumentován je potomek vstupující hrdě do první třídy. S tím, jak dítě ztrácí svou bezprostřednost před objektivem, se také nápadně zmenšuje počet jeho snímků.

Bezprostřednost. Klíčové slovo všech, kdo fotografují děti. Ti také vědí, jak nesnadné je udělat záběr malého neposedy a přitom zachovat právě onu bezprostřednost, bez níž je obrázek pouze podobenkou do alba. Přiblížit se dítěti tak, aby přestalo vnímat dospělého i oko objektivu, je vskutku úkol pro trpělivé povahy. Možná právě proto se dětský svět vyskytuje na okraji zájmu uměleckých fotografů.

V případě renomované fotografky Dagmar Hochové je tomu však právě naopak. Z jejích snímků je zřetelné, že tomuto světu, jímž jsme sice prošli každý, ale jen málokdo se mu v dospělosti dokáže přiblížit jinak než jako vychovatel, rozumí a v jistém smyslu mu „fandí“. To je alespoň můj dojem z fotografií, které jsou právě nyní k vidění ve virtuální World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz. Poslední výstava, kterou na této adrese můžete vidět v tomto roce a vlastně i v tomto století, je celkově tak trochu zaměřená k zamyšlení, jež vždy provází vánoční svátky i konec roku. Nejsou zde totiž jen děti, nýbrž i snímky z dalšího světa, jenž existuje jaksi sám pro sebe – z ústavů sociální péče, symbiózy lidí s handicapem a jejich ošetřovatelek. Poslední tématickou skupinou jsou autorčiny postřehy z Východu, tajemného světa, v němž má lidský život zcela jinou cenu a možná i smysl než v západní civilizaci. Z předchozích řádků je zřetelné, že autorka, jíž tvůrce průvodního slova výstavy Jiří Heller dává přízvisko „první dáma české fotografie“, se soustřeďuje na ty, kteří ač zdánlivě slabí, malí a nenápadní, vyvíjejí svůj každodenní boj za zachování svého světa a za právo na svůj vývoj a existenci. Pokud by se třeba v případě dětí mohlo toto tvrzení stát přehnané, neboť z hlediska nás, dospělých, jsou děti bezstarostné a zaopatřené, vzpomeňme jen na vlastní zápasy o své zařazení do leckdy kruté dětské komunity s jejími prvky sociálního darwinismu. I tento aspekt v tvorbě Dagmar Hochové nalezneme. Děti na jejích snímcích jsou živé a veselé, ale také spolu soupeří. Chlapec v ušance, stojící pod hromadou kamení, jako by svým výrazem už dokonce vstoupil do světa dospělých.

I přes snahu o pravdivou výpověď o těchto sociálních skupinách je jednotícím prvkem fotografií autorčin smírný a laskavý pohled na svět. Od přírody pravděpodobně není vybavena potřebou burcujících sdělení, a proto i pohledy do světa handicapovaných nebo prostých lidí v nás nechají dojem spíše citový než šokující. A přiznejme si, že cit a osobní zaujetí je právě to, co dnes i v uměleckém světě nejrychleji odumírá, zaměněno za povrchní citlivůstkářství nebo honbu za senzací. „Nejde o sociologii nebo estetiku ale o mou upřímnou výpověď,“ říká autorka a nezůstává svým slovům nic dlužna. Život postižených pro ni sice není žádnou procházkou růžovým sadem, ale i na jejich příkladě a příkladě ošetřovatelek, většinou řádových sester, ukazuje, že i v něm existuje štěstí a radost, i když možná jinak projevené, než jak je chápeme my zdraví. Co jiného nás může napadnout například při pohledu na jeptišky, doprovázející houf postižených dětí na vycházce v přírodě? Nebo láskyplné gesto, s nímž se jiná jeptiška dotýká hlavy jednoho ze svých svěřenců?

Dvě babičky v šátcích ve skromně zařízeném pokoji, jehož oknem na obě dopadá sluneční světlo. Z fotografie, která byla evidentně pořízena, stejně jako mnohé další z této kolekce, zhruba v padesátých letech, vane ještě dnes pohoda a radost. A opět empatie, s níž se autorka fotografií dovede úplně stejně vcítit do duševního rozpoložení starého muže s vousy a v rubašce na pozadí pravoslavného chrámu. Ze zcela jiného soudku je snímek venkovana, jenž nese na hlavě otýpku, a před sebou vede dobytče; tady vidíme scénu téměř biblickou, jež představuje estetickou vnímavost fotografky opět z jiné strany.

Výstava černobílých fotografií Dagmar Hochové s názvem Síla věku je dalším počinem virtuální galerie World Webphoto Gallery, který si zaslouží naši pozornost. A to nejen svými nespornými uměleckými kvalitami. Na chvilku zapomeňme na stres a shon denního života a zaposlouchejme se do poselství, které nám autorka adresuje …

(Dagmar Hochová: SÍLA VĚKU, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz)

Tématické zařazení:

 » Rubriky  » Go verze  

 » Rubriky  » Ze společnosti  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: