Kovbojka v Národním muzeu - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Poptávka práce


Ze společnosti

Kovbojka v Národním muzeu

21. ledna 2000, 00.00 | Plížila jsem se výstavními prostorami a tajně fotografovala exponáty ... Ale stálo to za námahu - Michálkovy fotografie jsou skutečně krásné!

Národní muzeum je obrovská, důstojná budova. Pokud chcete navštívit pouze některou z dílčích výstav, musíte zaplatit vstupné do celé expozice. Usmlouvala jsem to na studentskou taxu, ale v okamžiku, kdy paní v pokladně zahlédla můj fotoaparát, pravila, že v případě fotografování musím zaplatit celé vstupné. Logiku počínání tohoto jsem nepochopila, ale věz, laskavý čtenáři, že po prohlášení, že fotit nebudu, jsem za studentský obnos navštívila výstavu a ještě jsem (nikým neohrožována) pořídila pár snímků, které jako důkaz přikládám.

A co to tedy bylo za výstavu, kvůli které jsem riskovala dobrou pověst? Pokud zavzpomínáte na hodiny literatury v dobách školních, jistě si vybavíte jméno Antonína Sovy. Poezie je dnes opomíjenou a podle mnohých i provždy vyřízenou záležitostí, a proto se možná leckdo z vás ani nenamáhal se s jeho verši seznámit. Překvapivě vězte, že je to škoda, neboť jejich zvukomalebnost a pocitovost je velmi moderní. Můžeme jen litovat, že Sova také nefotografoval, neboť svět viděný objektivem jeho fotoaparátu by byl jistě tak opojný jako v jeho básních.

Jan Michálek to udělal za něj. Inspirován Sovovými verši, procházel se svým fotoaparátem krajinou a fotografoval, co ho zaujalo. Kdo je Jan Michálek? Podle vlastních slov „ryzí amatér – samouk“. Do roku 1965 pracoval v rodné Jihlavě jako aranžér a výtvarník výstav, nyní je vedoucím výstavního oddělení Střediska osvěty a propagace Národního muzea a také je podepsán pod návrhem a realizací řady výstav u nás i v zahraničí. Fotografickým vzorem je mu Josef Sudek pro jedinečné ztvárnění běžných motivů. Používá jednoduchý fotoaparát bez jakýchkoli technik a technických pomůcek, formátuje rovnou do fotoaparátu a do fotografie nijak nezasahuje. Snímky inspirované poezií Antonína Sovy vystavoval poprvé před dvaceti lety v Jihlavě, loni k 70. výročí básníkova úmrtí v Pacově, pro Prahu expozici výrazně rozšířil.

První Michálkovy snímky, které jsem na výstavě uviděla, mě nikterak nenadchly. Barevné fotografie krásné české krajiny působily selankovitě, příliš idylicky a nenápaditě. Byly to dobré záběry, za něž by se nemusel žádný amatér stydět, ale stále mi v nich scházel nějaký rozměr – na inspiraci Antonínem Sovou to bylo příliš prvoplánové. Pak jsem přešla k dalšímu panelu a – napětí začalo stoupat. Například hned na neobyčejném snímku, kde se vznášejí zlověstná oblaka nad rovinatým krajem barevných polí. Jsou zavěšena jak těžký baldachýn a očekávání prvního blesku je ze snímku přímo cítit.

Nejlepší Michálkovy fotografie jsou detaily – stébla trav, listy, kusy dřeva ve vodě, mech, letokruhy stromů apod. Dokáže vybrat objekty zajímavé barvou i tvarem a nadto jim dodá na přitažlivosti drobnostmi – stínem vrženým větvičkou, třpytící se vlhkostí, lišejníkovým útvarem. Zvláště letokruhy dřeva a chomáče trav jsou v Michálkově podání lahůdkou, na níž oko s potěšením spočine. Určitě si všimnete například detailu mechu nasvíceného sluncem; spatříte totiž drobné hvězdičky, z nichž ty nejlépe nasvícené přímo září.

Působivé jsou také záběry kmenů porostlých břečťanovými listy – kombinace hrubé kůry s pravidelně vykrajovaným barevným lístkem má v sobě cosi tajemného, vždyť břečťan je erbovní rostlina polorozpadlých zámků a dávno zrušených hrobů … Ano, i ty v expozici najdete – a jsou z toho nejlepšího, co autor představuje. Například překrásný zpustlý židovský hřbitov s typickými náhrobními kameny v březovém háji. Tady fotograf prostými prostředky vytvořil snímek, který diváka nenechá chladným. Michálek nachází svou krásu i tam, kde by ji jiní nehledali; například v lesklém oku mokřiny, která kromě vlastních nahnědlých a nazelenalých odstínů z půdy a trav přijímá ještě bleděmodrou barvu oblohy. Nebo ve staré záplatované dehtové střeše, jejíž pestrou vegetaci, kterou je porostlá, snímá v zajímavém protisvětle.

Působivé jsou i detaily květů (slunečnicové pole, rozkvetlé stromy, magnólie), které prozrazují rutinu fotografa, avšak postrádají již onu osobitost snímků předchozích. Jsou krásné, ale jinak to u květů ani nemůže být. Avšak i zde umělec něčím překvapí, a to mistrovsky provedeným detailem rozvíjejícího se pupene na pozadí ještě holého stromu.

Výstava fotografií Jana Michálka není určena všem. Zobrazuje totiž objekty důvěrně známé a prosté, jejichž fotografování už naší technicky zaměřené společnosti může připadat anachronické. Co se týče přírody, všechno už přece bylo řečeno. Nebylo, laskavý čtenáři, nebylo. Každý z nás přece občas zatouží po tom, co tak přiléhavě pojmenoval Antonín Sova:

„Vše je vážné, prosté.

Jak pomodlení

varhan v jitřním tichu.“

(Jan Michálek: JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME, Národní muzeum, Václavské náměstí 68, Praha 1, denně 9-17, do 31. 1.)

Tématické zařazení:

 » Rubriky  » Ze společnosti  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Zatím nebyl uložen žádný příspěvek, buďte první.

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

,

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: