Erotický dopis - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

17. srpna 1999, 00.00 | ... je název jedné z fotografií slovenského Pařížana Petera Župníka. Expozice, která probíhá v galerii U Řečických, je dle mého soudu z toho nejlepšího, co je nyní v Praze k vidění.

"Čím dál tím více toužím po klidu, čistotě a své obrázky se snažím naplnit jemným humorem," říká Peter Župník. Slovenský fotograf, který od roku 1995 žije s rodinou v Paříži, vystavuje právě nyní v pražské galerii U Řečických. A mně se chce říci: povedlo se vám to, pane Župníku, vaše "obrázky" jsou skutečně naplněny poetikou nového pohledu na stokrát viděnou a devadesátdevětkrát přehlédnutou věc. Vidíte detaily, kterých si my, ostatní smrtelníci, sotva všimneme, dáváte souvislost předmětům, jež ji běžně nemají, útočíte na poslední básnické struny, které této generaci zůstaly v duších.

Proč autor říká svým fotografiím obrázky? I to souvisí s jeho koncepcí vdechovat nový život předmětům zdánlivě obyčejným a nezajímavým. "Fotím, dělám kontakty a ty pak většinou skončí na delší dobu v archivu," vysvětluje. "Po čase se k nim vracím a zkouším, jestli mne oslovují stejně, jako když jsem mačkal spoušť. Časem se pak samovolně vyčleňují série fotek, které mluví podobným jazykem. Pak přichází na řadu klasické černobílé zvětšování a nakonec ještě vstupuji do fotky rukou, respektive speciálními olejovými pastely. Proto jim tak rád říkám "obrázky".

Výstava je rozdělena do dvou částí. První se jmenuje prostě "Zblízka" (s podtitulem "Malé velké věci") a její vznik se datuje do počátku 90. let, druhá část "Zdálky" navazuje na Župníkovu tvorbu let osmdesátých. Expozici uvádí fotografie Po potopě, která má pomocí Eiffelovky, kolem ní plovoucí rybičky a hodin, jejichž rafije se zastavily pět minut po dvanácté, s jemným humorem symbolizovat Paříž postiženou touto pohromou; působí však spíše poněkud vyumělkovaně a popisně. Ale to je výjimka, neboť další fotografie již vyzařují dokonalou esenci vkusu, přirozenosti a půvabu. Například hned následující Korálky I. a II. Jedná se o bobulky, které, zavěšeny na holých větvích keřů, vypadají jako nostalgické podzimní ozdoby. Dokonalou znalost práce s aparátem osvědčuje Župník na snímku Pokušení - detail naříznutého plodu lotosu předvádí každou strukturální nerovnost povrchu a pozvolna přechází k znejasnění kontur. Pro diváka, zabývajícího se fotografií, byť pouze amatérsky, je snímek opravdovým pokušením, a sice ve smyslu zkusit to po autorovi, zda to jeho vlastním objektivem funguje stejně.

A vzápětí - fotografův poetický vtípek, Slimaják, jímž není nic jiného než slimáčí ulita navlečená na lidském ukazováku. Nad dokonale provedeným záběrem s názvem Toto není slon přemýšlíte, co to tedy asi tak bude, a napadá vás třeba paprika v detailu. Ovoce a zeleninu, stejně jako ulity, má umělec obzvlášť rád, neboť také Velrybí rozhovor je tvořen naprosto originální dvojicí půlek banánu, které by na krámě byly již se slevou - jsou totiž pěkně flekaté. Určitě si povšimnete snímku Ptačí noc; na tmavém pozadí detail pírka, jehož bíle kropenatá část opravdu připomíná hvězdnou oblohu. Oblý předmět, použitý jako model pro Erotikon, skutečně evokuje šťavnaté tvary barokního dámského pozadí. Vaše oko však jistě ocení i čistotu linií a nasvětlení, prozrazující objektiv mistra.

Bylo by však chybou vykládat všechny fotografie jen podle toho, co připomínají. U mnoha z nich jde spíše o pocitovou záležitost, kdy společně s tvůrcem rezonujete jeho záměr, aniž detailně víte proč. To je příklad jednoho z nejkrásnějších záběrů výstavy, Opojení, který by se dal charakterizovat slovy "růže, samé růže". Černobílé a jemně, téměř starodávně kolorované. Nebo Uspávanka - prosluněnou pasekou jde nekonečné stádo ovcí. Je jich tolik, směřují pouze vpřed a osvětlení spíše připomíná "půlnoc", vyráběnou ve starších filmech přes filtr v poledne, že máte opravdu pocit jakési hypnózy. Úplně odjinud je Dracula v Paříži, obrovské postavy v pláštích táhnoucí soumrakem proti bledému nebi, jimiž ve skutečnosti jsou štíty jakýchsi budov, snad hrobek obrostlých břečťanem.

Na výstavě najdeme i několik fotografií z Bretaně, jimž je společné zaměření na syrovost přírody, na atmosféru plnou ostře dujícího větru, slaného vlhkého vzduchu a věčně se převalujících mořských vln. A to je zřejmě - podle autorových vlastních slov - jeho fotografická budoucnost: "Ve své tvorbě bych nejraději rozvíjel otevřené věci a krajiny, jako jsou například pobřeží Bretaně či spišská krajina."

Župník je skutečným guru černobílé fotografie. Její spojení s kolorováním olejovými pastely je velmi zdařilé, neboť ještě umocňuje působivost původního snímku, nechává však prostor pro určité tajemství, vlastní právě pouze černobílé fotografii. Někdy také prodlužuje dobu expozice, aby docílil efektu "rozmazanosti" některých detailů (kouř, komíny), vytvářející pocit vlání a unikání do prostoru. Umělec vytváří jinou skutečnost, která je poetická jako Alenčin svět za zrcadlem. A to je zapotřebí právě v našem odromantičtělém, zracionalizovaném světě, který přes své tíhnutí k realitě a citovému chladu, není světem nejšťastnějším.

(Peter Župník: ZDÁLKY ZBLÍZKA, Pražský dům fotografie, galerie U Řečických, Vodičkova 10, Praha 1, do 22. 8.)