Historie tvorby speciálních filmových efektů - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



VSE

Historie tvorby speciálních filmových efektů

12. října 2009, 00.00 | V předchozích článcích o tvorbě VFX jsme se zaměřovali především na současné umělecké a technologické postupy, které se již neobejdou bez výkonných počítačů a speciálních 3D aplikací. Ale jak je to vlastně s historií tvorby těchto efektů a kdo patřil k jejím průkopníkům? Vraťme se tedy až ke kořenům tohoto filmového odvětví a připomeňme si některé důležité momenty především z oblasti animace.

Za nejspíše úplně prvním filmovým vizuálním efektem se musíme vrátit v čase až do roku 1895. V tomto roce natočil režisér Alfred Clark kratičký dvacetisekundový snímek zachycující popravu královny Marie Stuartovny-The Execution of Mary Stuart. V té době jen málokoho ze šokovaných diváků napadlo, že by se mohlo jednat o jednoduchý trik se zastavenou kamerou a záměnou herce představujícího královnu za figurínu, které byla uťata hlava, přičemž byl kompars režisérem požádán o náležité zaujmutí stejných pozic před opětovným spuštěním kamery. Nutno podotknout, že snímek působí i po více jak sto letech skutečně realisticky.

Za průkopníka tvorby filmových triků je ovšem považován francouzský „cinemagician“ Georges Méliès, který čistě náhodou objevil v roce 1896 střihový trik s kamerou, jež se mu při natáčení v pařížských ulicích zasekla. Než ji zprovoznil a opět spustil, pouliční scéna se mezitím změnila a na vyvolaném filmovém pásku se objevila „zázračná“ přeměna dopravních prostředků a lidí. Okouzlen touto zkušeností se vrhl do tvorby velkého množství krátkometrážních snímků, ve kterých objevoval a vynalézal pro další generace filmařů dodnes či do nedávné doby používané techniky. Těmi jsou například kombinace animovaných miniatur a živých herců, matte painting neboli domalované pozadí (v současnosti již převážně digitální) či postupné prolínaní a prokládání obrazů. Z celé řady filmů, na kterých pracoval až do roku 1914, si připomeňme například slavnou Cestu na měsíc.

Jednou z velkých osobností trikového filmu třicátých a čtyřicátých let minulého století byl Willis H. O'Brien, který se již v roce 1924 podílel na filmových tricích pro snímek The Lost World. Pro tento film bylo vyrobeno na padesát loutek a maket prehistorických ještěrů, přičemž poprvé v historii kinematografie se pro účely animace použily kovové skelety, skládající se z velkého množství pohyblivých kloubů a potahu z latexu a kůže.

Ale hlavním počinem tohoto filmového tvůrce byl slavný King Kong z roku 1933, jenž se stal vzorem pro několik více či méně úspěšných remaků, přičemž zatím posledním byl King Kong Petera Jacksona z roku 2005. Sám O'Brien zhotovil skelet miniatury obří opice, kvůli jejíž realistické animaci proseděl dlouhé hodiny v zoologické zahradě, studujíce pohyby a chování goril. Animace King Konga a všech ostatních miniatur pak zabrala celý rok práce, což svědčí o precizní a mravenčí práci celého týmu. Výsledek ovšem stál za to, film, ve kterém byla použita celá řada do té doby nevídaných efektů, se stal kasovním trhákem roku 1933. Jeho tehdejším tvůrcům se podařilo primitivní technikou ruční animace loutek a šikovně naaranžovaným a dokresleným miniaturním pozadím to, co se nepodařilo jejich následovníkům z 80. let. Ti místo animace miniatur vsadili na živého herce v kožichu, což diváky dovedlo místo k napětí pouze k pobavenému úsměvu a film samotný k neúspěchu. Nebyli ovšem s touto metodou jediní, taktéž japonští filmaři používali v 60. a 70. letech minulého století ve svých fantastických filmech herce v kostýmu, což byl i případ dnes již úsměvných filmů jako například Godzilla , jehož remake pomocí digitálních technologií natočil v roce 1997 režisér Roland Emmerich.

Film o obrovské opici také sledoval v předválečném biografu s otevřenou pusou i tehdy třináctiletý Ray Harryhausen, pro nějž znamenala tato návštěva kina důležitý mezník v jeho životě. Jelikož pochopil, že opici nepředstavuje maskovaný herec a tudíž musí být animovaná, veškeré své další počínání směřoval k vysněnému cíli – stát se animátorem a tvůrcem podobných filmů. Doma v garáži sám zkoušel animovat loutky, které mu pomáhal vyrobit otec a když se mu podařilo později setkat se se svým životním vzorem, bylo o jeho osudu rozhodnuto. Ihned po válce se podílel na animaci obrovské gorily ve filmu Mighty Joe Young, který se taktéž dočkal remaku a jemuž byl jako prvnímu snímku v historii udělen Oskar za vizuální efekty.

Taktéž jeho další filmy, jako například Jason and the Argonauts z roku 1963 nebo naposledy Clash of The Titans z roku 1981 měly společného jmenovatele: ručně animované miniatury fantastických stvoření, jejichž mechanické a kloubní vybavení se stávalo postupem doby stále složitějším. Vždyť například Medusa z filmu Souboj Titánů měla díky svým vlasům-hadům již na dvěstě pohyblivých kloubních spojů, jejichž polohu si musel animátor neustále pamatovat, aby animace vyhlížela realisticky a plynule. Do historie kinematografie se také zapsala bojová scéna s ozbrojenými kostlivci z prvně jmenovaného snímku o Jásonovi a Argonautech. Herci se museli nejdříve za pomoci kaskadérů naučit celou choreografii souboje nazpaměť, aby pak byli do kompozice dodatečně přidáni kostlivci, jejichž animace zabrala tvůrcům pro tříminutovou akci takřka pět měsíců, protože animátoři u takto složité scény postupovali dopředu rychlostí necelých čtyřiceti filmových políček za den. Není pochyb o tom, že Ray Harryhausen dovedl tuto tzv. stop-motion animaci k jejímu vrcholu.

70. a 80. léta byla ve znamení vědeckofantastických filmů, které poskytovaly dostatečně velký prostor pro nové či zdokonalené postupy v tvorbě VFX. K zásadnímu přelomu v této oblasti nově pojatých filmových postupů se zcela jistě řadí snímek Stanleyho Kubricka 2001: A Space Odyssey, natočený v roce 1967 podle sci-fi románu Arthura C. Clarka. Dalšími z fenoménu tohoto druhu filmu jsou (hlavně v USA) Star Wars George Lucase, na kterých je dobře vidět vývoj tvorby triků od těch jednoduchých v prvních dílech ságy až po ty digitální v dílech posledních. Phil Tipett, který později pracoval třeba i na filmu Starship Troopers, měl jako hlavní animátor na starost například pohyb maket bojových strojů AT-AT, která probíhala tradičním postupem. Aby nepoškodil „sněhovou“pokrývku z jedlé sody, nesměl ani kýchnout, ani se kdekoliv nešikovně opřít loktem. Proto byl schován v šachtě, kterou ještě maskovala lehká dvířka. Animace tedy zpočívala v tom, že animátor opatrně posunul některou částí bojového stroje, poté se schoval do šachty, zavřel za sebou dvířka, kamera nasnímala toto jedno filmové políčko, animátor opatrně vykoukl z úkrytu a opět posunul onu část o malý kousek dál. A tak pořád dokola, za dvanáct hodin práce 150 filmových políček, tedy asi šest sekund filmu. Přestože měl k dispozici stovky kreslených storyboardů, což jsou kreslené předlohy pro pohyb každé části, musel být na svou práci naprosto koncentrován, nikdo během animace nesměl ani ceknout, což byl pravý opak přístupu k natáčení, než třeba u filmových hvězd této ságy :-)

Tolik tedy ve zkratce k historii tvorby filmových triků a animačních postupů předdigitální éry, přičemž jsem zde neuvedl množství jiných důležitých a přelomových projektů a jejich tvůrců. Záměrně jsem zde taktéž nezmínil světově proslulého českého režiséra a geniálního animátora Karla Zemana, jehož tvorba by si jistě zasloužila samostatné pojednání, k němuž v tomto článku (alespoň prozatím) nebyl dostatek prostoru.

Tématické zařazení:

 » Rubriky  » VSE  

 » Rubriky  » Go verze  

 » Rubriky  » Digitální video  

 » Rubriky  » Design  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: