Toužící oko - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

6. srpna 1999, 00.00 | Výstava, na níž uvidíte fotografii na slaném papíře, kanadskou přírodu před stotřiceti lety, snímky G. B. Shawa i dokument o výstavbě newyorských mrakodrapů. Skutečná pastva pro (toužící) oko.

Stockholm bývá někdy nazýván "Benátkami Severu". Stejně tak by mu však slušelo i přízvisko "Město muzeí", neboť koncentrace těchto institucí je v hlavním městě Švédska skutečně úctyhodná, a některé z nich jsou světoznámé (Skansen). Mezi ty méně nápadné přesto však velmi zajímavé patří Moderna museet (Moderní muzeum), jehož expozice je postavena na základech fotografie. Abyste ji shlédli, nemusíte jezdit ani do Stockholmu, neboť přišla až za vámi. Do 29. srpna si můžete 218 fotografií vybraných Leifem Wighem prohlédnout v Galerii hlavního města Prahy - v domě U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. Výstava s názvem Toužící oko (ve skutečnosti se jedná o pravé oko Jeana Dubuffetta) je reprezentativním průřezem vývojem tradiční černobílé fotografie od jejích počátků až do období po 2. světové válce. Exponáty byly vybrány tak, aby nabídly představu o různých stylových přístupech charakteristických pro dané období a o způsobu, jak jednotliví fotografové stylisticky formulovali svou tvorbu i ducha doby. Přitom byl kladen důraz na subjektivitu určitého pohledu a na formu vidění, která z něj vychází. Mottem této kvalitní výstavy pak je, řečeno s Davidem Elliotem, poukázat na to neměnné ve fotografickém umění, totiž na touhu uchovat obraz, který působí a existuje v mnoha rovinách.

Expozice je rozdělena do částí, prezentujících vždy určité stylové období. Začíná rokem 1841, kdy se Fox Talbot stal vynálezcem prvního negativu na pozitivní postup - kalotypu. Později se ujal způsob přenášet obrazy na ledkovaný fotografický papír, v šedesátých letech byly v kursu negativy na skle, mokrý kolodiový postup a albumenový postříbřený papír - pro ostřejší obraz. Fotografie, vzniklé všemi těmito pro nás již exoticky znějícími metodami, si na výstavě můžete prohlédnout. Jedná se o vzácné exponáty, jejichž objekty nejčastěji bývali příslušníci cizokrajných národů (zvláště Turci a Turkyně) v malebných kostýmech nebo vykonavatelé bizarních povolání jako je např. prodavač košíků nebo hub. Jistou kuriozitou je zde snímek čtyř členů presbyteriánské církve na slaném papíře z roku 1845.

Jen o něco málo mladší je pozoruhodná kolekce portrétů slavných osobností minulého století (G. Rossiniho, S. Bernhardt, G. Sand, Ch. Baudelaira apod.) vytvořená Gaspardem-Félixem Tournachonem, uměleckým jménem Nadar, metodou pozitiv: želatinová emulze, negativ: mokrý proces. Tento postup provázel fotografii po celou dobu její další existence; jím je vytvořen i jeden z nejmladších exponátů výstavy, snímek Bez názvu Ralpha Gibsona z roku 1986. 50. a 60. léta minulého století objevila pro fotografy svět a zde také začínají nejkrásnější krajinné fotografie, jejichž kompozice připomíná obraz. Jsou opět povětšinou z krajů exotických (vojenské posádky v jihovýchodní a jižní Evropě, Egypt, tábor Siouxů, drsná příroda Severní Ameriky). Mezi nimi suverénně vyniká snímek J. Pascala Sebaha s názvem Výstup na Cheopsovu pyramidu z roku 1880 (detail stěny pyramidy, kde mezi obrovskými kameny stojí a posedávají černobíle oblečení Arabové), obdařený unikátní atmosférou zcela soudobého typu, a Pohled na řeku Sentinel, který pořídil Carleton Eugene Watkins roku 1861 (monumentální skály a pod nimi se vinoucí řeka s odrazy bílých kmenů stromů, které rostou po jejích březích).

Výstava dále dokumentuje nástup jiných snímacích technik, jako např. platinotypie, pigment nebo bromolejotisk (skvělé zátiší Heinricha Kühna Karafa, sklenice a broskev, 1905). Závěr 19. století je pak obdobím piktorialismu, jenž nacházel svou inspiraci v dílech malířů, zejména impresionistů. Z této doby pochází i zajímavá rarita, Portrét Alvina Langdona Coburna, který roku 1905 pořídil známý spisovatel a dramatik G. B. Shaw. Coburn byl vynikajícím fotografem, jehož talent vložit do svého díla mohutný náboj atmosféry, je patrný zejména na dvou zcela odlišných snímcích (moderní Trafalgar Square, 1905, a jako stará rytina působící snímek Z okna mého ateliéru, 1909).

Nová věcnost začala po 1. světové válce jako hnutí proti módnímu piktorialismu. Objektem jejího zájmu byl městský život, stroje, architektura a sport. Jakýmsi ideovým vůdcem pak byl Albert Renger-Partzsch, jehož na výstavě reprezentuje několik fotografií. Z nich musím zmínit alespoň působivou Průmyslovou oblast v zimě z roku 1928, na níž okouzlení industriální krásou vítězně postupuje proti zbytkům "starého světa", křivým stromům a poli. Zvláště ctitelé české fotografické avantgardy neprojdou lhostejně kolem takových snímků jako je Mantzovo Schodiště nebo Spletenec od Pieta Zwarta.

A po rayographech, výstřelku to pařížského studia Mana Raye, jsme již rovnýma nohama téměř v současnosti. Velký prostor věnuje expozice americkému modernismu, který uchvátil abstraktními vzory, použitím ostře kreslících čoček a bohatě tónovanými obrazy s širokým rozsahem zabarvení. Že zajímavé a poetické mohou být věci z různých oblastí lidského života, nás přesvědčují například tři fotografie Edmonda Westona: Záchod (1925), Mušle (1927) a Paprika (1930), u nichž díky zdůraznění tvaru pomocí dobře použitého světla prostě nevíte, na co ukázat jako na nejkrásnější. Bill Brandt zase nabízí několik ženských aktů, které pod názvy měsíců (Březen, Duben, Listopad) představují netradiční zakomponování ženského těla do prostředí interiéru i exteriéru.

"Napište o výstavě něco pěkného, je opravdu krásná," řekl mi pán v pokladně. A já také nemohu udělat nic jiného, než mu dát zapravdu. "Toužící oko" možná zatoužíte vidět i podruhé.

(Toužící oko, dům U kamenného zvonu, Praha 1, Staroměstské náměstí 13, denně 10-18 h, do 29. 8.)