Praktické zkušenosti s Adobe InDesign - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Sazba

Praktické zkušenosti s Adobe InDesign

20. července 1999, 00.00 | Má cenu čekat na tolik diskutovaný InDesign? Nebo je lepší se spokojit s Quarkem? Přečtěte si jedinečnou recenzi s našimi podrobnými zkušenostmi s tímto novým programem.

Nový produkt firmy Adobe provází velký zájem prakticky všech, kdo se v pre-pressu pohybují. Není divu, od mateřské firmy se mu dostalo na jeho cestě na trh mohutné propagační podpory. Proto jsme v redakci přivítali možnost jej ve verzi Beta 3 důkladněji otestovat.

První seznámení

Kde jinde hledat první dojmy, než při instalaci a následném otevření programu. Pokud jde o instalaci, nevybočuje z mezí, na které jsme všichni u tandemu Adobe i Apple zvyklí. Uživatel si může vybrat mezi základní nebo výběrovou instalací a pravděpodobně se nesetká s žádnými problémy. Zato hned při prvním spuštění je jasné, že InDesign bude poměrně náročný na výpočetní výkon. Nejdříve jsme InDesign zkusili na iMacu 333MHz/64MB. Odezvy byly často zoufalé, zejména pokud je spuštěno víc programů zároveň. Přepínání mezi InDesignem a ostatními programy také není okamžité a zavírání trvá podivně dlouho, za mohutného vytěžování disku. Program zřejmě cosi swapuje ovšem co, když to dělá i při zavírání ihned po otevření? Navíc po zavření InDesignu záhadně "zmizí" asi 10 MB paměti a kdo ji chce zpátky, musí restartovat. Dál jsme již s InDesignem pracovali na počítači Blue G3/300 téměř bez potíží. S výtkami k výkonnosti programu se ještě v průběhu recenze setkáme, nicméně předpokládejme, že firma typu Adobe ještě rychlost programu trochu opraví, než dojde na ostrou verzi.

Když se hovoří o InDesignu, většinou se přetřásá jen možnost importovat obrázky v plném rozlišení, import dokumentů z QuarkXPressu a možnost použít vektorové nástroje. To bychom ale InDesignu křivdili, ve skutečnosti najdeme daleko zásadnější rysy, které z něj činí vysoce zajímavý produkt:

  • revoluční architektura
  • velmi dobrá práce s barvami
  • implementace ICC color managementu
  • precizní řízení výstupu a podpora moderních in-RIP technologií
  • moderní a výkonná filozofie práce
Architektura programu

InDesign je navržen jinak než běžné aplikace. Jeho struktura je důsledně modulová a navíc objektově orientovaná. To znamená, že uvnitř InDesignu tepe jádro, které zajišťuje základní funkce:

  • obsahuje objektový model, podporující externí moduly
  • zprostředkovává služby knihoven
  • zahrnuje základní aplikační služby jako otevírání a ukládání souborů a implementaci chybových hlášení
  • zprostředkovává služby knihovny meziplatformních rozhraní
Prakticky všechny funkce InDesignu jsou prováděny samostatnými plug-iny, tedy nejen doplňkové či nadstandardní, firemní Adobe plug-iny zajišťují prakticky vše, co vidíte v menu. Architektura je navržena tak, aby externí firmy měly se včleněním svých plug-inů do programu co nejméně práce. Každý plug-in může spolupracovat buď přímo s jádrem, nebo ostatními plug-iny, včetně interních. Až na výjimky jsou jednotlivé funkce díky objektovému modelu ovladatelné skripty (AppleScript, Visual Basic).

Důsledky zvolené architektury možná hned nedomyslíme - zde jsou některé příklady, jak by to vše mohlo napříště fungovat:

  • budoucí upgrade je vskutku jednoduchý, uživatel stáhne z Internetu pouze novou verzi plug-inu a do zbytku programu vůbec nezasahuje
  • externí firmy doplní InDesign o daleko funkčnější plug-iny než známe dnes
  • vývojové firmy budou modifikovat základní plug-iny přímo na míru specifickým potřebám zákazníků
  • menší úpravy i základních funkcí mohou provádět i sami uživatelé
Na stránkách Adobe je k dispozici dostatek informací pro vývojáře a tak se brzy můžeme těšit na další funkce programu. Za rok může InDesign vypadat zcela jinak.

Vzhůru do práce

Než půjdeme dál, musíme Adobe pochválit. Na vzhledu InDesignu je rozhodně ihned patrné, kdo stál u jeho zrodu. Prostředí je důvěrně známé a zachovává styl, známý z nových verzí programů Photoshop, Illustrator atd. První dojem je tak velmi příjemný, uživatel se v programu lehce orientuje. Odvažuji se tvrdit, že kdo má zkušenosti s Illustratorem a layout programy, může hned začít pracovat. Co nebude jasné na první pohled, pochopíte po pár minutách zkoušení. Správné nastavení výstupních funkcí a color managementu, stejně jako například využití všech typografických možností bude sice vyžadovat více zkušeností a možná i nahlédnutí do dokumentace, nicméně první stránky vytvoříte určitě rychle a snadno.

Práce s barvami

Práce s barvami je velmi podobná jako v Illustratoru. Základními nástroji pro definice barev jsou paletky Swatches a Color/Gradient. InDesign obecně pracuje se dvěma druhy barev a gradientů, pojmenovanými a nepojmenovanými. Nepojmenovanou barvu (gradient) lze vytvořit rychleji - nastavení z paletky Colors nebo Gradient se okamžitě promítne do vybraného objektu. Všechny pozdější změny jsou však omezeny na právě vybrané objekty. Jinými slovy, pokud mají stejnou barvu i ostatní objekty a nejsou vybrány, jejich barva se nezmění.

Pojmenované barvy mají oproti tomu řadu výhod a jen jednu "nevýhodu", musí se definovat. Potom je lze uložit i se jmény spolu s dokumentem a jejich změny se promítnou do všech objektů, kterým je uživatel přiřadil. U pojmenovaných barev, jak přímých tak i separovaných, může navíc uživatel definovat tzv. Tint, což je jejich procentuální sytost.

Barvu je možné běžným způsobem definovat a přiřadit jak pro výplň objektu (Fill) tak i jeho tah (český ekvivalent pojmu Stroke, označuje třeba rámeček, linku atd.). Paletka Swatches přitom přehledně a na jednom místě zachycuje všechny definované barvy a gradienty včetně toho, zda jde o barvu přímou nebo separovanou a barevného modelu. K dispozici jsou posuvníky pro RGB, Lab a CMYK, barvy v modelu HSV zadávat nelze. Pokud vám chybí stupně šedé, zadávají se v procentech předdefinované černé barvy.

Po volbě New Color/Gradient Swatch je možné novou barvu definovat, program přitom upozorní uživatele pokud je barva mimo gamut výstupního zařízení; jak je u Adobe dobrým zvykem, nabízí i možnost najít nejbližší barvu v gamutu. Trochu vadí skutečnost, že se varování nepřenese do paletky Swatches, v paletce Colors je vidět jen když jsou zvoleny posuvníky, a tak lze snadno opomenout barvu opravit.

InDesign a ICC Color management

Pokud jde o implementaci Color managementu, má InDesign další body k dobru. Standardně jsou všechny volby vypnuty, uživatel je v manuálu upozorněn na skutečnost, že polovičaté nastavení může vést k horším výsledkům než když ponechá vše vypnuté. To lze považovat za velmi korektní postup.

Nastavení řízení barev pro dokument a aplikaci je navzájem odděleno. Pro aplikaci je možné nastavit:

  • CMM modul (Adobe, Apple, Kodak…)
  • ICC profil monitoru, náhledové tiskárny a finální tiskárny
  • simulaci finálního tisku na monitoru (softproof)
  • simulaci finálního tisku na náhledové tiskárně (hardproof)
Aplikace umožňuje využít možnosti separací v RIPu, které přináší PostScript 3 (a některé pozdní verze PostScript 2). Počítač uloží nezávislé barvy spolu s jejich vstupními profily, které se uloží jako CSA (Color space arrays). Zároveň se posílají postscriptové ekvivalenty profilů konečného zařízení (např. Euro CMYK), které se běžně označují jako CRD (Color rendering dictionary). RIP vytvoří s použitím CSA a CRD odpovídající separace.

Další funkce systému řízení barev se týkají práce s konkrétním dokumentem, a proto je může uživatel pro dokument separátně nastavit nebo dočasně vypnout.

Na úrovni dokumentu může uživatel nastavit:

  • vstupní profily pro obrázky v RGB, Lab a CMYK, které má InDesign použít, když importuje obrázek, který profil nemá vložen
  • způsob renderování mezi gamuty, zvlášť pro obrázky a zvlášť pro přímé barvy
Vstupní ICC profily se používají i v případě, kdy uživatel definuje nové barvy a dokonce i při změnách barev již definovaných v dokumentu. Pokud je Color management pro dokument zapnutý, barva se při změně modelu (RGBŕCMYK, apod.) přepočítá podle zadaných ICC profilů a způsobu renderování. Color management je jedním z prvků, které jsou u InDesignu zpracovány na vysoké úrovni. Přivítali bychom pouze srozumitelnější práci s obrázky a jejich profily při otvírání.

Řízení výstupu

Cokoliv jiného, než velmi dobré možnosti výstupu dokumentu (nejen do PostSriptu) by asi bylo pro Adobe ostudou. Pružnost nastavení a škála možností je impozantní. Plné pochopení si určitě vyžádá u naprosté většiny uživatelů pár hodin strávených nad manuálem. Jaké možnosti máme na výběr:

  • export stránek do EPS. Program umí i více stránek najednou, vytvoří z nich sadu souborů, ke jménu vždy připojí číslo stránky v dokumentu
  • sbalení dokumentu pro (např.) externí tisk z InDesignu. Program provede automaticky preflight a když nenajde chyby, uloží obrázky s jejich vstupními profily a volitelné položky - fonty, výstupní profily, externí obrázky
  • uložení do PostScriptu v pre-press formátu. PostScript neobsahuje vše jako standardně produkovaný, vyjmuto je vše, co způsobuje závislosti na zařízeních nebo driverech. Pre-press soubor je optimalizován pro použití v dalších programech, jako jsou montážní a trappingové. Uživatel nastavuje omezený soubor parametrů, jako kódování (ASCII/binární), verzi PS, OPI parametry; ostatní detaily nechává na pozdější zpracování
  • uložení do standardního PostScriptu, tady najde uživatel největší prostor k definici pre-press parametrů
  • uložení do PDF, nastavení se nijak zvlášť neodchyluje od běžných metod
  • export do HTML (na toto téma se můžete těšit na samostatný článek)

Blíže se zastavíme u asi nejčastěji používané varianty, u výstupu do standardního PostScriptu. V sekci řízení barev je možné si vybrat mezi kompozitním a separovaným výstupem a definovat i separace v RIPu. Pro každou z procesních barev (C-M-Y-K) se nastavují frekvence a úhel rastru, barvu lze z tvorby separací i vyloučit. Totéž lze provést s barvami přímými, ty můžeme navíc nechat pro tisk separovat. Nastavení barev v dokumentu tím není ovlivněno.

V menu Print pak následuje řízení polohy obsahu stránek na stránkách tištěných, způsobu tisku grafiky (náhledy, plné rozlišení, OPI) a volba použitých značek (ořezové, kontrolní, pasovací atd.). Na tomto místě je potřeba poznamenat, že některé možnosti InDesignu v menu Print nejsou slučitelné s jinými nastaveními PS driveru v menu Page Setup. V manuálu je to podrobně rozebráno a pokud bude uživatel chtít InDesign maximálně využít, nezbude než to nastudovat.

Další v pořadí je nastavení trappingu (přetisků). InDesign v tomto případě leckoho překvapí a možná i vyleká. Naštěstí, pro běžné případy vystačíme s přednastavenými hodnotami, ale jinak nabízí program možnost i značně nestandardních postupů. Indesign používá tzv. neutrální denzity, definované pro každou separační i přímou barvu (tuto hodnotu lze např. změřit denzitometrem). Na základě neutrálních denzit porovnává světlost barev a počítá trapping. Před tiskem lze modifikovat jak denzitu každé barvy, tak i pořadí barev při tisku (ne všechny drivery to podporují). U přímých barev InDesign buď neutrální denzitu odhadne podle CMYK ekvivalentu, nebo ji zadá uživatel. Je jasné, že nastavení denzit můžeme využít buď pro zpřesnění práce programu nebo ke speciálním efektům, když víme, jak hodnoty barev "obelhat".

Program dovolí uživateli mimo běžných barev zadat tisk průhledné vrstvy (trapping je třeba zakázat, aby se některý z prvků pod barvou nevykrojil) i přímé barvy metalického typu (vše pod barvou se vykrojí, přetisk na styku s ostatními barvami je možné povolit nebo také zakázat, pokud by barvy spolu nevhodně reagovaly). Další finesou je řízení přetisku černé barvy, program může podle přání uživatele považovat za plnou černou barvu i směs barev, kde černá překračuje zadaný procentní podíl. Návrháři mysleli i na to, že ne všechny stránky dokumentu musí mít stejné požadavky na trapping, a tak je možné dokument rozdělit na části a těm přiřadit různé styly trappingu.

Tvorba stránek

Nakonec se dostáváme i ke zhodnocení dojmů z práce na layoutu stránky. InDesign není nijak složitý nebo nepochopitelný program. Jak jsme již řekli, kdo někdy pracoval v prostředí nových verzí Adobe Illustratoru a má povědomost o návrhu a zlomu stránek, ten učiní první kroky velmi rychle. InDesign funguje opět na principu rámečků, které mohou obsahovat obrázky nebo text. To co jej liší od jiných programů, je velká volnost při zacházení s jednotlivými objekty v dokumentu. Po odpoutání od dlouholetého návyku na QXP je styl práce příjemný, pro grafika je k dispozici dostatek volnosti k tvorbě.

Co se nám líbilo (namátkou, bez udání pořadí a nároku na úplnost):

  • Umisťování textových rámečků jedním kliknutím. Když použijeme protékající text, stačí kliknout na čtvereček textového řetězení ve spodní části aktuálního rámečku a tažením umístit další rámeček, do kterého se text sám naleje. Pěkné je, když jen kliknete poblíž stránkových vodítek pro textové sloupce, InDesign natáhne rámeček sám, a to v šířce sloupce a od místa kliknutí až ke spodku stránky. Po umístění prvního rámečku tak dotvoříte zbytek novinové sazby několika málo kliknutími myší.
  • Gradienty, když se bez nich neobejdete, je možné aplikovat nejen na objekt, ale i na soubor objektů, objektem přitom klidně může být rámeček textu, linka apod.
  • Příjemná a rychlá (ve smyslu složitosti) práce s křivkami, která dovoluje opravdový tvůrčí rozlet (komplexnosti Illustratoru samozřejmě nedosahuje).
  • Možnost importu mnoha grafických formátů, zejména oceňujeme import nativního formátu Photoshopu i s vrstvami (bohužel sloučenými do jedné vrstvy).
  • Výborným nápadem bylo umístění volby "náhled" do některých položek menu, kde u jiných programů musí uživatel úkon provést, aby viděl účinek přesně. Ihned vidíte, co udělá s textem změna okrajů apod. Pokud přestane program občas při zapnutí náhledu padat (Beta?), bude to opravdu příjemná funkce.
  • Velké zvětšení a možnost práce ve vrstvách.
  • Tisk výřezů, kde se nemusíte bát umístit na stránku velký obrázek a z něj použít jen malý výřez. Při tisku použije InDesign opravdu jen viditelnou část a tak zamezí extrémně velkým výstupním souborům (jiná věc je, že takové praktiky zbytečně zpomalují program, pokud můžete, vyhněte se jim).
  • Při použití externích obrázků (nejsou vložené v dokumentu), program udržuje přehled o jejich umístění, jedním klikem otevře originální aplikaci pro úpravu obrázku.
  • Rozsáhlý manuál ve formátu PDF.
A co by zasloužilo vylepšit:

  • Všemi vychvalovaná možnost práce s obrázky v originálním rozlišení má svá stinná místa. Při importu lze zadat, v jakém rozlišení se bude obrázek importovat - plynule od třeba 20 dpi až po originální rozlišení. Za logickou chybu považujeme, že i když program nechá uživatele zadat náhledové rozlišení (proxy image), pokud nemá v předvolbách zvoleny náhledy, importuje se plné rozlišení. Volba by měla být znemožněna, když nemá smysl. Navíc práce s obrázky v plném rozlišení je na program tohoto typu i na výkonném počítači překvapivě pomalá.
  • Rovněž zdůrazňovaný import dokumentů z QuarkXPressu vás asi zklame. Za prvé je pomalý, ale to bychom asi mohli přejít, pokud by zde nebylo větší omezení. InDesign totiž nedokáže přečíst z QuarkXPressu náhledy obrázků (QXP jiné než externí obrázky nepoužívá). A když se stane, že originály obrázků nejsou k dispozici, nebo jsou i jen přesunuty, InDesign je neumí najít a otevře dokument zcela bez obrázků. Takže před jakýmkoliv otevřením QXP dokumentu jej musíte v QXP aktualizovat. Alespoň s obrázky přesunutými do archivu by si InDesign poradit mohl nebo se na jejich umístění zeptat, takhle se import archivních dokumentů stává malou noční můrou.
  • Preflight neoznačuje jako chybu zapomenuté RGB barvy v dokumentu. Program při tisku žádné další pláty neukazuje, takže zřejmě všechny barvy mimo definovaných přímých interně separuje do CMYK. Ale explicitně to nikde uvedeno není a lze to považovat za faktor, který může řadu uživatelů plést.
  • Barvy mimo gamut výstupního zařízení jsou indikovány, ale ne všude, kde by to bylo užitečné.
  • Program je zatím znatelně pomalý. I na výkonném stroji jsou odezvy nečekaně pomalé a program, zdá se, nadměrně vytěžuje disk počítače. Pro srovnání jsme zkusili rozběhnout program na počítači PM6100/60/72 MB, který je pro práci s QXP stále ještě použitelný. Inicializace při prvním spuštění vyvolávala spíš dojem, že se počítač již neprobere. Po několika dlouhých minutách se InDesign skutečně spustil, ale pracovat s ním téměř nešlo.
  • Všichni stále postrádáme větší možnost pracovat s průhlednými objekty, ani InDesign nepřináší zásadní zlom. Škoda.

    Koupit či nekoupit?

    InDesign je v mnoha ohledech velmi dobrý program. Popsané nedostatky přitom jistě nebude těžké odstranit. Jestli ve větší míře vytěsní QuarkXPress z jeho pozic nelze předvídat, ale trochu o tom pochybujeme. Už proto, že typického zákazníka vidíme trošku jinde. Nejvíc InDesign nabídne lidem, jejichž práce zahrnuje větší dávku tvořivosti a méně rutiny. V každém případě InDesign jako zlomový program nezklame a doporučujeme jej minimálně vyzkoušet.

    Pro Svět tisku připravil Kamil Třešňák



    Článek byl převzat z letního dvoučísla polygrafického měsíčníku Svět tisku.
    Svět tisku obsahuje 88 stran informací a je distribuován pouze formou přeplatného za 49,- Kč. Neváhejte proto a předplaťte si časopis tímto formulářem.

  • Tématické zařazení:

     » Rubriky  » Sazba  

     

     

     

     

    Přihlášení k mému účtu

    Uživatelské jméno:

    Heslo: