Příběh renesančního muže - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Ze společnosti

Příběh renesančního muže

14. května 1999, 00.00 | Stačí jméno: Sitenský. A vybaví se vám fotografie nezaměnitelného vyzařování. Nebo třeba spitfiry proti ztemnělé obloze. Či dokonalý akt. Kde je nyní můžete vidět?

Ladislava Sitenského mám ráda odjakživa. Tedy - přibližně odjakživa. V dětství, kdy jsem ještě nevnímala kouzlo umění, na mě působilo svojí zvukomalebností jeho jméno, později jsem se naučila oceňovat umělcovy fotografie, a nakonec mi krátké osobní setkání s ním dalo představu lidského rozměru této neobyčejné osobnosti. Letos, 7. srpna se Ladislav Sitenský dožívá osmdesátých narozenin, a k tomuto životnímu jubileu byla koncem března v Císařské konírně Pražského hradu otevřena výstava z jeho celoživotního díla.

Neškodí připomenout si některé důležité časové údaje umělcovy životní pouti i tvorby, které jsou navzájem provázány tak, že v některých obdobích jedna podmiňuje druhou. První snímek udělal ve svých čtrnácti letech. Byl samoukem, avšak jeho talent se rozvíjel velmi rychle, takže již o dva roky později začal své fotografie časopisecky publikovat. A věru bylo nač se dívat. Snímek pražského autosalonu, zasněžená ulice s poštovním vozem taženým koníkem, ledaři na Vltavě či kluci na ledě pod Železničním mostem ukazují, že Sitenský již tehdy nacházel motivy tam, kde je jiní neviděli. V roce 1938 studoval kreslení a chtěl na Akademii umění, avšak nakonec, kvůli rodičům, kteří by z něj měli rádi právníka a obávali se představy synova bohémského života, došlo ke kompromisu, jímž bylo studium architektury. Fakulta architektury byla také dějištěm jeho první samostatné výstavy v březnu 1939. Tu však nacisté po 14 dnech rázně ukončili tím, že budovu prostě obsadili. Sitenský, který ještě před vypuknutím války dostal stipendium na studium architektury v Paříži, odchází do Francie a hlásí se do čs. zahraniční armády, v níž zůstává až do pádu Francie. Roku 1940 se přes Gibraltar dostane do Anglie, kde po dvě léta slouží u 312. čs. stíhací perutě, a potom v letech 1942-45 působí ve službách Inspektorátu čs. letectva v Londýně jako fotograf u čs. perutí a u obrněné brigády, nasazené proti wehrmachtu do bojů u Dunkerque. V pětačtyřicátém se nadporučík Sitenský, nositel Čs. válečného kříže a 11 dalších československých, anglických a francouzských vyznamenání, vrací domů. Jeho "vojenská" kariéra má pokračování r. 1997, kdy je povýšen do hodnosti plukovníka letectva vv. Ladislav Sitenský dosud vydal 12 vlastních obrazových publikací, během 61 let uspořádal 53 výstav, z toho 17 samostatných, a považuje si Zlatou medaili Světové výstavy v Bruselu, která mu byla r. 1958 udělena za soubor fotografií.

Výstavu otevírá snímek Sitenského kovové vojenské známky z doby jeho působení v Anglii. Obyčejná věc, kus kovového plíšku, řeklo by se. Ale umělcovým objektivem získává na významu, poněkud zlověstném. To je způsob vidění typický právě pro Ladislava Sitenského. Svým krajinám, věcem i lidem vdechuje život, takže máme pocit přímé účasti na jeho obrazech. Zároveň je v nich vždy přítomen estetický prvek, který jakýkoli zobrazovaný předmět dělá krásným. Sitenský nikdy nešokuje, dokonce ani tehdy, fotografuje-li válku nebo společenské vyděděnce. Není prvoplánový, ale vybízí diváka k zamyšlení. Jeho snímek Ze stávky stavebních dělníků (1937) by rozhodně nemohl posloužit jako bojovné povzbuzení pro dělnickou třídu: dělníci nezvedají zaťaté pěsti a hladový hněv jim nejiskří v očích. Krátí si chvíli šachovou partií. Ale my tušíme, že tito lidé nehrají dobrovolně, nýbrž cítí, že jejich místo je tam, u práce, která jim zajišťuje obživu.

Také jeho snímky měst a zejména Prahy, jejímž kronikářem se Sitenský postupem doby stal, nejsou jen obdivným pohledem na oficiální architekturu a památky, nýbrž i zachycením kouzla uliček, průchodů, fasád, vikýřů a mansard, jež brzy zmizí pod těžkou pěstí času. Zdá se, že pražská zákoutí umělci připomínají jeho milovanou Paříž (nebo snad naopak?). Na snímcích pražských náměstí a ulic vidíme každodennost, která však dnes je již pouze nostalgickou minulostí - domy, které již nestojí, telefonní budky nám neznámých tvarů, osvětlovadla, typy aut, vývěsní štíty a názvy firem, příslušníci dávno vymizelých povolání (planetář, domovnice, kaštanář), a samozřejmě mužská i ženská móda třicátých, čtyřicátých, padesátých let. Lidé jsou však zachyceni tak živě, že máme pocit, že pouze na okamžik strnuli ve svých pozicích, a po cvaknutí spouště budou pokračovat v načatém hovoru nebo ve své práci.

Další velkou Sitenského láskou je příroda, zejména zimní. Tady s oblibou uplatňuje svůj tvůrčí postup: fotografuje převážně proti světlu, exponuje na vysoké jasy, snímá dlouhou expozicí podvečerní i noční nálady, uplatňuje svůj neobyčejný cit pro kontrast obsahový i světlotonální a pro hloubkovou výstavbu obrazu. Neopakovatelné atmosféry dociluje pomocí tonálně tmavšího popředí a protisvětlem s nápadným kontrastem. Na jeho fotografiích hor (Roháče, Krkonoše, Alpy) se objevuje nezaměnitelná "hvězda" (ostré slunce). Dá se říci, že základním rysem umělcova fotografického rukopisu je světlo, slunce, vyzařování. Sitenský je však i mistrem snímání drobných přírodních detailů (květiny, ledové a sněhové obrazce, sukovité kmeny, prokreslené pařezy). Bramborový klíček vypadá umělcovým objektivem jako mořský korál přisátý na kameni.

Rozsáhlá část expozice je věnována Ladislavu Sitenskému - vojákovi. Najdeme zde portréty kamarádů letců, ale i podivuhodné snímky letadel. Návrat wellingtonu 311. stíhací perutě je obrys letounu na noční obloze pokryté zlověstně dramatickými mraky; tíživá atmosféra nás obklopuje ještě dnes, po pětapadesáti letech. Patří sem však i Válečné souhvězdí, barevně strohý snímek prostříleného plechu proti světlemodré obloze. Ve vitrínách si můžeme prohlédnout Sitenského "suvenýry" z bitvy o Anglii - helmu, rozlišovací nášivky na uniformu, listy válečného deníku.

Počínaje rokem 1964 se Ladislav Sitenský stále více zabývá barevnou fotografií, od roku 1967 již absolutně. Je si vědom toho, co ztrácí s černobílou fotografií, ale také využívá možností, které mu může poskytnout jen barva. A tak si můžeme prohlédnout nejen jeho úchvatné krajinné snímky (Podzim nad jezerem Annecy), ale také zajímavé náměty exotické (do červena laděné Barvírny kůže ve Fezu) nebo detaily z přírody (dokonale krásný detail kapky rosy na travině nazvaný Slza).

A ještě něco: s Ladislavem Sitenským se v Císařské konírně můžete denně setkat. Ne však osobně, nýbrž na videu, kde stále elegantní oslavenec v saku ozdobeném vyznamenáními vypráví formou rozhovoru o životě. Stejně jako svým viděním světa přes objektiv fotoaparátu zaujme tento mimořádný člověk i neokázalým, prostým a přitom humorným způsobem, jakým popisuje svou nelehkou životní pouť. Komentuje amatérsky natočené filmové snímky všedních válečných dnů i chvílí vzácného odpočinku, kdy každý intenzivně prožíval své osobní volno. Vzpomíná na kamarády, žijící i ty dávno zemřelé, ale z jeho slov zaznívá to, co chybí mnohým z nás, kteří máme osud mnohem příznivější - optimismus a radost ze života. Renesanční duch se nezapře.

Tématické zařazení:

 » Rubriky  » Ze společnosti  

Poslat článek

Nyní máte možnost poslat odkaz článku svým přátelům:

Váš e-mail:

(Není povinný)

E-mail adresáta:

Odkaz článku:

Vzkaz:

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: