Byla NUTNÁ HRA skutečně tak NUTNÁ? - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Poptávka práce


Ze společnosti

Byla NUTNÁ HRA skutečně tak NUTNÁ?

6. října 2000, 00.00 | Milota Havránková je renesanční osobnost: fotografka, designérka, módní návrhářka, manekýna, pedagožka. Její fotografie jsou plné svérázné poetiky – bohužel trochu horší je to s experimenty, kterých se na nich občas dopouští.

Experimenty přitahují nebo odrazují. Obě tyto varianty mohou tvůrce uspokojit, neboť v případě prvním je jeho snaha uznána, v případě druhém zaujala, i když vzbudila odezvu negativní. Dodejme, že ne každý tvůrce touží po uznání; záměrem některých individualit je pouze šokovat, znechutit, protestovat. Nejhorší, co však může nastat, je něco mezi: tedy bezradnost, vyšumění, šeď. Experiment, který není ničím zajímavý.

Taková je Nutná hra, výstava fotografií slovenské fotografky, pedagožky a módní návrhářky Miloty Havránkové, která právě probíhá v Komorní galerii Domu fotografie Josefa Sudka na Starém Městě. Ne, že by Havránková neovládala řemeslo, právě naopak. „Vychází při své práci z fotografie, ale jen proto, aby jí nejrůznějšími způsoby manipulovala, a tak zasahovala do široké škály oborů od knižní ilustrace přes architekturu a film až po módu a reklamní design,“ říká o ní Daniela Mrázková. A právě v oné „manipulaci“ je zakopán pes. Milotiny fotografie jsou velmi často původně krásné, následné manipulace je však dost pokazí (přesvětlení, zrnitost, montáže). Vrcholem je jakýsi reklamní světelný nápis „MILOTA“ přes celou fotografii. Z námětů fotografií velmi často čiší komerce, marně zakrývaná snahou o nekonvenčnost, někdy dokonce rozpaky (fotky z ateliéru, nebarevná koláž z jakýchsi podivných interiérů). Také experiment s technickými prvky a la Integrovaný obvod – malý obsah (CD, rastr, tištěný spoj, disketa, vše zvětšené) nevyzní příliš nápaditě. A přesto …

Milota Havránková má přezdívku Bosorka. Ač toto slovo získalo v češtině poněkud pejorativní nádech, ve slovenštině znamená bytost, která mámí svými kouzly. A pokud zapomenete na nešikovné experimenty, Milota skutečně kouzlit umí. Třeba taková Kryštalizácia svetla, postava v pološeru, držící světelný krystal, je nabita atmosférou, která v člověku probouzí až cosi atavistického. Se světlem si Milota pohrává i na svých autoportrétech, a to opět velmi zdařile – sebe, jednoduché prvky ateliéru i důležitou rekvizitu – průhledný šál nechává nasvěcovat z různých stran, dokonce k nim přidá svítící objekt. A světlo se objevuje i na zajímavé montáži Plný čas – tentokrát v podobě různě barevných žárovek ve svislých pruzích.

Jako připomenutí Milotiny pedagogické činnosti jsou zde Souhry – fotografie žáků Letné školy v Popradě, jimž byla lektorkou. Jedná se o velkoplošné portréty, jejichž někdy fantastické barvy se tváří, jako by je lidé na obličejích nosili normálně – a vy máte tendenci jim uvěřit. Jejich pojetí a výraz, který pravděpodobně vychází z osobnosti jednotlivých modelů, nám sice zůstává utajen, ale přesto okouzlí svou invencí: za všechny muž s nosem rozplácnutým o sklo a s velkou kulatou sušenkou místo úst.

Zajímavá je i třídílná série Podvedomá deštrukcia, na níž je tmavý obrys mužské postavy kombinován s jasným předmětem: nůžkami, jablkem a příborem. Za velmi zdařilé a atraktivní považuji také velmi precizně udělané montáže, například Zelený dom, jejž tvoří podél osy pravidelně sdružené obrazce z kosmických bytostí a lesklých válcovitých objektů. Jsou střídmě barevné – černá, bílá, terakota, modrá, chladné, odlidštěné, dráždivé a – krásné. Milota Havránková (*1945) absolvovala katedru fotografie pražské FAMU roku 1969, a ještě v témže roce se při příležitosti rozhovoru pro časopis Revue fotografie nechala slyšet, že fotografii přinutí vystoupit z jejího tradičního rámce obrazu a dostane ji v nejrůznějších aplikacích do nejrůznějších materiálů co nejblíž lidem. Během své pedagogické činnosti na SUPŠ v Bratislavě ovlivnila celou generaci slovenských fotografů, kteří později vstoupili do historie jako „slovenská nová vlna“ (T. Stano, M. Švolík, P. Župník). Po letech práce v oblasti ilustrace, monumentální fotografie pro interiéry, designu a experimentálního filmu se opět vrátila k pedagogické činnosti, a to nejprve v experimentálním ateliéru na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a o něco později i, jako host, na pražské katedře fotografie FAMU. Roku 1990 spoluzaložila GALERII X v Bratislavě, kde využívá svůj fotodesign v módě, šperku a výtvarných prostorových objektech.

O výstavě, která právě probíhá v Komorní galerii, umělkyně říká: „Měla by být jakousi otevřenou hrou retrospektivního i současného v novém podání (zpracování počítačem). Uspořádáním do cyklů otevírá novou výpověď, která byla vždy latentním světlem hodnot v mých myšlenkách a poznáních.“ A tady to je: Milota Havránková nezůstává své pověsti nic dlužná, je kreativní, umí navodit atmosféru, zná své řemeslo. K nemotorným experimentům, které nebyly nutné, ji zřejmě zavedla snaha, přiblížit se i jinému než esteticky citlivému publiku. V našich uměleckých kruzích by to bohužel nebyl případ první ani poslední.

(Milota Havránková: NUTNÁ HRA, Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Maislova 2, Praha 1, denně kromě po do 18.00, do 15. 10.)

Tématické zařazení:

 » Rubriky  » Ze společnosti  

Poslat článek

Nyní máte možnost poslat odkaz článku svým přátelům:

Váš e-mail:

(Není povinný)

E-mail adresáta:

Odkaz článku:

Vzkaz:

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: