Vybrat si svůj pranýř - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

21. března 2001, 00.00 | Fotografka Zuzana Richterová prošla zkušeností komunistického kriminálu, kterou přetavila v plastické příběhy - jednou žensky emotivní, jindy mužsky ironické. V Německu, kde žije, jsou její snímky přirovnávány ke Kafkově próze.

Jaká je zkušenost ženy, umělkyně, která se ocitne ve vězení? Jaké jsou její pocity a jak je nakonec přetaví do své tvorby, stane-li se tak vůbec? Zůstane šrám na duši anebo síla umělecké invence dá i těm nejnegativnějším pocitům vyznění plné naděje? Pokud jsou tyto otázky pro vás zajímavé, doporučuji návštěvu výstavy fotografky Zuzany Richterové s širokozáběrovým názvem „Varianty“, která právě nyní probíhá ve fotocentru Amadeus-Prague.

Richterová skutečně prošla čtyřměsíční zkušeností komunistického kriminálu, do nějž se dostala roku 1984 po neúspěšném přechodu hranic do SRN, kam chtěla následovat svého manžela. O svých zážitcích později dokonce napsala knihu s výstižným názvem Policie se nenudí. Ukázalo se, že čtyřiadvacetiletá žena je dostatečně silná, aby vězení přežila psychicky bez úhony, její tvorbu však poznamenal charakteristický rys, který ji už zřejmě nikdy neopustí. Je to kafkovský pocit cizosti v určitém prostředí, stejně, jako ona sama nepatřila do prostředí vězeňského.

Médiem tohoto pocitu je například stará krejčovská panna, kterou Richterová koupila ve vetešnictví při svém prvním pobytu v Praze po roce 1989. Svá salónní léta má už dávno za sebou a z otrhaných ňader jí vykukuje vycpávka z českých novin. Fotografka, která si ji odvezla s sebou domů, ji proto nazývá Češkou žijící v Německu. Na snímcích ji vidíme v různých situacích, nikdy však není statickou věcí, nýbrž supluje člověka – cizince. V černobílé sérii Ruské domy stojí uprostřed zchátralé, vybydlené místnosti plné suti jako zdůraznění neživota a zmaru této scenérie. Na jiném, velmi působivém snímku (pořízeném zřejmě v témže domě) zničeného schodiště bez zábradlí dělá mlčenlivou společnost dívce v bílých šatech, dalšímu cizinci v tomto prostředí. Jinde je tato rekvizita divákem taneční hodiny, v sérii … a neušily nic! sekunduje jako konstanta záběru malému chlapci, který je vůči ní stále v pohybu.

Za zmínku stojí skvěle aranžovaná Dáma s kolem, Zuzanina panna v quasi starobylém odění, stojící uprostřed dalšího syrového interiéru s otlučenými zdmi, pavučinami kolem okna a se smutnou květinou, zatímco o stěnu se opírá prastaré kolo. To, že je snímek černobílý, ještě více zdůrazňuje recesní stylizaci do starých dob a zároveň vyvolává pocit opuštěnosti a beznaděje, jako by v tomto nehostinném prostředí „dámu“ kdosi před pradávnem navždy zapomněl.

Ale Zuzana Richterová nám připravila i další překvapení. Její snímky jsou zdánlivě dobře čitelné, často se na nich opakují stejné motivy, vyzařuje z nich podobná atmosféra, ale přesto každý z nich si pečlivě hlídá své tajemství, jež pouze tušíme. Jistou tématickou obměnou krejčovské panny je v tvorbě této umělkyně také berlínská TV věž. Zdá se, že se pro ni stala symbolem rozděleného světa, neradostné reality, jejíž zkušeností sama prošla. „Zdvižený prst“ dává pokaždé do jiné souvislosti, aby vyjádřila celou škálu pocitů. Ze snímku Berlín – Tea Time, strohé kompozice noblesního potemnělého interiéru se šálkem na stolku a věží v okně, vane jakýsi pocit úlevy z překonaného nebezpečí, které stále kdesi existuje, ale již neohrožuje.

Já osobně jsem smekla pomyslný klobouk před snímkem Berlín – Velké prádlo. Nejen proto, že má skvostně vyhrocenou pointu a dokáže využít kontrastu mezi veřejným a intimním, ale je i odrazem důležité vlastnosti, kterou Richterová má, a jíž by měl mít každý, kdo se chce se životem popasovat: nezlomnost, houževnatost, která ústí ve schopnost ironizovat a mírně zlehčit prožité drama.

Široký rejstřík schopností fotografky dokumentuje například mysticky laděná Měsíční noc – přízračné oko měsíce shlížející na ztemnělou krajinu, v níž jen tušíme obrysy stromů a budov. Tady Richterová nadobro zapomněla na vše, co negativně ovlivnilo její život, a nechala se unést kouzlem neopakovatelného. Ale není mnoho takových okamžiků. V následující chvíli se opět vrací do svých ruin, půd, sklepů a chlévů, kde sbírá kousky svého já v podobě osob nebo předmětů, které sem nepatří. V případě Oprátky je to skutečně smyčka z jakéhosi neurčitého materiálu, visící z mříže uprostřed nepříliš vábného prostoru jakéhosi hospodářského stavení. Lidé se zde skoro neobjevují, a pokud ano, spíše v pohybu, v podobě jakýchsi rozostřených fantómů, dávajících tušit, že oni jsou skrytí původci všeho, co vychází na povrch.

Pokud úvodní slovo k výstavě zdůrazňuje, že fotografie Zuzany Richterové vyvolávají v divákovi silné emotivní pochody, nemohu než souhlasit. Nejsou to však emoce nutně depresivní nebo negativní, spíše jakýsi pohled z ptačí perspektivy, s určitým odstupem od původního prožitku, nutící k zamyšlení nad lidskými vztahy, potažmo nad civilizací vůbec. K fabulaci plastických příběhů láká fotografku vše, co je pouze nahozené, vše nevysvětlitelné, tajemné, nedokončené. Její snímky jsou většinou černobílé pro větší vychutnání kontrastů a pointy, a pokud používá barvu, pak vždy pouze účelově – jako barevný vykřičník. Myslím si, že pro Zuzanu Richterovou nakonec vše dobře dopadlo a její snímky jsou i jakýmsi vybídnutím pro nás, abychom při nepřízni osudu zatnuli zuby, srovnali si myšlenky a dokázali mu čelit …

(Zuzana Richterová: VARIANTY, Amadeus Prague, Sarajevská 25, Praha 2, po-pá 10-18, vstup volný)