Kurva až do hloubky svého srdce - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Navigace:  » Úvodní stránka  » Rubriky  » Go verze  

4. října 2001, 00.00 | ... říká o sobě prostitutka Domenica, titulní postava fotografické reportáže Andreje Reisera z prostředí hamburské čtvrti lásky. Fotografie plné dekadentní krásy a otevřenosti, které však nemají snahu šokovat za každou cenu.

Ne, určitě jste se omylem nedostali do nějakého erotického „koutku“. Jste stále na Grafice, která tentokrát referuje o výstavě, která, ač lehce kontroverzní, dostala se ve srovnání s právě probíhajícími exkluzivními akcemi, jakými jsou Salgadův „Exodus“ nebo výstava World Press Photo, poněkud do stínu.

Seriózní pražská výstavní síň, totiž Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, představuje dvacet let starou reportáž slovenského fotografa Andreje Reisera (*1949) o „nekorunované královně hamburských prostitutek“, dceři italského gastarbeitra, Domenice. Podle připojeného textu byla tato žena uznávanou osobností, která se objevovala „jak v televizi po boku starosty nebo některého z politiků, tak i při jiným příležitostech“. Když s poskytováním sexuálních služeb skončila, stala se sociální pracovnicí, čímž se vlastně svému původnímu oboru ani zvlášť nezpronevěřila.

Andrej Reiser, jenž roku 1968 odešel do tehdejšího západního Německa, studoval fotografii na Folkwang-Schule v Essenu, a sérii snímků ze života Domeniky původně zamýšlel pojmout jako reportáž pro časopis Stern. Píšící kolega však nezvládl textový doprovod, a tak byl projekt na čas odložen, aby nakonec vyšel ve veleúspěšné knižní podobě s názvem Fee Zschocke.

Upřímně řečeno, udělat opravdu kvalitní komentář k fotografiím z prostředí čtvrti červených luceren, je tanec na ostří nože. Adepta většinou čeká rozhodování mezi drsně existenciálním pojetím „okraje společnosti“ a sentimentálním vyprávěním o „docela obyčejných děvčatech, která dělají práci jako každá druhá“. V případě Domeniky došlo, už jaksi vzhledem k charakteru vystavovaných fotografií, k variantě číslo dvě. Komentáře k fotografiím jsou skutečně plné humorných hlášek typu „Byla jsem velmi religiózní (zřejmě nevhodný překlad z němčiny, Čech by spíš řekl „pobožná“, pozn. rec.). Panenka Maria pro mne byla všechno.“ Jinde se dozvídáme, že „fenomén pasáka je těžko vysvětlitelný: má co dělat s otcovským komplexem, touhou po lásce, závětřím domova, uznáním,“ , což bychom asi těžko vysvětlovali dnešním krutě týraným obětem obchodu s bílým masem. Nechtěně anekdoticky vyznívá i Domeničino krédo: „Moje práce mne baví, protože se sejdu s mnoha lidmi.“

Jak už řečeno výše, charakter fotografické série má daleko do existenciálních hlubin výpovědi třeba takové Nan Goldin. Reiserovy černobílé fotografie (tady oproti původní klasické podobě zdigitalizovány pro velkoformátový tisk) ukazují život prostitutek, jejich „ochranky“ a klientů jako idylu, která nemá daleko k „dívčímu penzionátu“ (opět převzato z textového doprovodu). Domenica je dobře stavěná (vrchní míra 115 cm), tehdy pětatřicetiletá kněžka lásky, která se za své povolání nestydí, a ví, co chce. Pokud nesedí, oděna v průsvitném živůtku a podvazcích, ve výkladní skříni na Herbertstrasse, povaluje se rozkošnicky v přepychové posteli, dlí v lázni, klevetí s kolegyněmi, je zkrátka obyčejnou, i když nepřehlédnutelnou ženou („Muž, kterého miluji, mne smí vlastnit.“) Také ulička lásky se všemi svými obyvateli, je spíše gemütlich německou idylou, než odpudivým semeništěm hříchu, pasáci jsou dobromyslné figurky, hrající na harmoniku.

Pokud si myslíte, že jsem z výstavy odcházela zklamaná, pak je to omyl. Pochopila jsem totiž, že Andrej Reiser neměl v úmyslu své diváky šokovat, a už vůbec ne prostřednictvím nějaké chmurné sociologické studie. Podařilo se mu to, s čím by, zejména v dnešní době, měla řada fotografů asi potíže: udělat krásné záběry i z nepříliš povznášejícího prostředí. Domenica je zkrátka kurva, ale Reiser v ní vidí především svůdnou ženu, osobnost. Nejsilnějším důkazem tohoto tvrzení mi připadá být snímek, na němž je spící Domenica, jejíž obraz se odráží ve velkém nástěnném zrcadle, stylizovaná do podoby odpočívající Venuše z obrazů starých mistrů. Dokonce i portréty jejích zestárlých a notně sešlých spolupracovnic vyzařují zvláštní dekadentní půvab.

Fotografovo mistrovství se však plně prokáže zejména tam, kde se nelze spolehnout na přitažlivost fotografovaných osob, čímž myslím jakési „doprovodné“ snímky k vlastní reportáži. Třeba nenápadný záběr vlhkých dlažebních kostek, zabíraných z úhlu, kdy vypadají jako kosočtverce, se svislou čárkou křídou uprostřed jedné z nich. Nebo „zátiší“, tvořené různými druhy vibrátorů, které je takovou esencí tvarů, světel a stínů, že by mi nevadilo ani na zdí v obýváku. Vysloveně krásný je pak obraz krásně tvarovaných dámských nohou v kouřových punčochách a lodičkách, ležérně přehozených přes sebe.

Můžeme mít různou představu o zpracování podobného tématu. Drsné prostředí přímo svádí udělat drsné fotky. Dnešním trendem je hledat ošklivost i ve věcech krásných. Andrej Reiser však využil svou uměleckou invenci, noblesní nadhled a empatii, aby dal vzniknout snímkům krásným a zajímavým, aniž by se snažil šokovat. Možná by však bylo lepší vystavovat pouze obrazovou část reportáže bez komentářů, které dojmu z výstavy vyloženě ubližují. Nebo vám věta o tom, že Domenica „pracuje bez nenávisti k mužům i ženám, ke svému povolání i společnosti“, nepřipadá jako klišé?

(Andrej Reiser: DOMENICA, Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Maiselova 2, Praha 1, denně kromě po do 18.00, vstup 20/10, do 21. 10.)