Cesta do nirvány - Grafika.cz - vše o počítačové grafice

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:



Go verze

Cesta do nirvány

10. července 2001, 00.00 | Příroda mystická - i tak by se dala charakterizovat výstava fotografií Karla Kuklíka a Bohumíra Prokůpka. Klasicky krásné záběry, při nichž zapomenete, že se nacházíte uprostřed Prahy!

Okouzlení patří k nejkrásnějším momentům lidského života. A je jedno čím: obrazem, muzikou, majestátem katedrály, milovanou osobou, krajinou … Každý z nás ho prožije po svém, pro všechny je však obohacením, symbolicky řečeno „pohledem do nirvány“. Zachytit tento prchavý stav duše, ukrást jej nemilosrdně pádícímu času, a uvěznit v jakékoli podobě pro dny budoucí, to už je schopnost, jíž není obdařen každý. Rozhodně se to však podařilo dvojici fotografů Karlu Kuklíkovi a Bohumíru Prokůpkovi, jejichž expozici s výstižným názvem, nepotřebujícím dalšího vysvětlení, „Krajina – intimní prostor“ můžete až do 15. července prožít v galerii Pražského domu fotografie v Haštalské ulici.

Slovo „prožít“ jsem nepoužila omylem. Snímkům , které uvidíte, nelze totiž věnovat jen povrchní, nezúčastněnou nebo ryze estétskou pozornost. Jsou totiž zdánlivě obyčejné, neboť ukazují „vzorky“ typické středoevropské krajiny. Avšak způsob, jakým je oba fotografové komponují, ono pověstné „něco“, je příčinou toho, že se zastavíte a necháte se oslovit jejich podmanivou atmosférou.

Jistě s tím souvisí i skutečnost, že se jedná o velkoformátové fotografie pořízené klasickou měchovou komorou na negativ o rozměru 9x12 cm a větší, a také použitá technika kontaktní kopie. V dnešní době, která preferuje rychlost a pohotovost, se zdá být tento postup zoufale archaický, ale ve skutečnosti nabízí některé nezastupitelné kvality: mimořádnou čitelnost každého detailu a struktury zobrazeného předmětu při rozvinutí fascinující stupnice světelných případně i barevných odstínů. Oba fotografové zároveň svými pracemi dokazují, jakým způsobem lze tuto techniku dále rozvíjet.

Karel Kuklík se zaměřil na zobrazení krajiny v těsné blízkosti Prahy. Nejedná se však v žádném případě o typicky předměstskou chudou a omezovanou přírodu, nýbrž o místa, která nám ještě poskytují iluzi divoké scenérie: bizarní skály a travnaté stráně Hlubočep, kaňony Divoké Šárky. S oblibou se věnuje také parkům a zahradám, jichž se lidská ruka již dávno nedotkla, a pokud ano, tak pouze jako ruka ničící (Cibulka, Grébovka, zahrada břevnovského kláštera). Přesto a nebo právě proto vyciťujeme z jejich opuštěnosti spíše autorovu potřebu harmonie a klidu, někdy až meditativního rázu.

Pokud byste očekávali, že klasicky pojaté snímky nemohou ničím překvapit a budou působit spíše akademickým dojmem, dočkáte se příjemného překvapení. Kontrastem zdánlivě neporušené přírody a jakoby mimoděk zahlédnutým městem (barrandovské sídliště, pankrácký Manhattan) kdesi v mlze v pozadí nám Karel Kuklík například zprostředkuje dojem oázy klidu končící přímo za branami hlučné civilizace. Jako by bylo neodvratné, že se tento moloch jednou rozšíří až sem a nenávratně oázu pohltí.

Také Kuklíkova práce se světlem je ve své pečlivosti a neokázalosti překvapivá. K dosažení velmi působivého efektu si například vybere hlubočepské stráně, jejichž obyčejné drny a trsy trávy při určitém osvětlení vypadají až bizarně. V Divoké Šárce pak třeba využívá velmi decentního zimního nebo předjarního světla k filigránskému vykreslení jednotlivých plošek a nerovností kamenů a skal. Nelze se nezmínit ani o starých tisech v Grébovce, jejichž měkce osvětlené konečky větví působí dojmem krajkové drapérie.

Bohumil Prokůpek se naproti tomu věnuje spíše krajině venkovské. Jeho lesní a polní scenérie jsou většinou plné předjarní syrovosti, a to i díky počasí, jakému by se většina fotografů spíše vyhnula: oblačno, přicházející déšť, mlha, soumrak. Velkou pozornost věnuje bizarní kresbě holých větví stromů, případně zajímavě formovaným kmenům, a také drobné lesní vegetaci. Snímky mlhavých lesních zákoutí působí až mysticky. Prokůpkovy otevřené krajinné scenérie mají v sobě cosi archaického, jako bychom se dívali na zemi, kde lidská bytost ještě (nebo už) nemá co pohledávat, i když zde po sobě zanechala stopy. Na rozdíl od Kuklíkovy touhy po harmonii zde můžeme sledovat autorův záměr zachytit neklid, rychle se měnící nálady i dramatickou atmosféru těžkých, dramatických mračen. V expozici najdete také Prokůpkovy snímky pořízené z ruky, jež opomíjejí detaily a soustřeďují se na imaginární pohyb světla a prostoru v čase. Takto fotograf zachytil například různé druhy vegetace.

Krajina je a zůstává pro fotografy věčnou inspirací. Můžeme se dohadovat, zda má v době drsných reportáží ze života či samoúčelných performancí pro současnou generaci ještě nějakou vypovídací hodnotu. Záleží však jen na nás: jsou-li naše duše ještě neokoralé a přístupné živé vodě okouzlení, pak v přírodě najdeme hodnoty, kterých je v běžném životě pomálu: zklidnění, schopnost naslouchat vlastnímu nitru, poznání rozdílu mezi věčným a pomíjivým. A to přece stojí za to.

(Karel Kuklík, Bohumír Prokůpek: KRAJINA – INTIMNÍ PROSTOR, Pražský dům fotografie, Haštalská 1, Praha 1, po-pá 11-18, vstup 20 Kč, do 15. 7.)

Tématické zařazení:

 » Rubriky  » Go verze  

 » Rubriky  » Ze společnosti  

Diskuse k článku

 

Vložit nový příspěvek   Sbalit příspěvky

 

Zatím nebyl uložen žádný příspěvek, buďte první.

 

 

Vložit nový příspěvek

Jméno:

Pohlaví:

,

E-mail:

Předmět:

Příspěvek:

 

Kontrola:

Do spodního pole opište z obrázku 5 znaků:

Kód pro ověření

 

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: